Anna Fárová - nedožité devadesáté narozeniny

obrázek -

Nejen umělci mají gloriolu. Také Anna Fárová (1. června 1928 - 27. února 2010), rozená Annette Šafránková, patřila k těm lidem, o nichž se mluvilo již za jejího života s velkým obdivem. Patřila k české uměnovědné aristokracii, její jméno se vyslovovalo vždy s respektem. V čase, který nepřál velkým jménům, byla pro některé jasnou ikonou. Pro blízké zkrátka Anette.

Celý článek najdete na: http://literarky.cz/komentare/ostatni/2137-anna-farova-ktere-se-ikalo-anette


"Dne 13.září 1956 jsem se sešla s Cartie-Bressonem. To zařídil můj otec přes své známé. Také jsem o něm něco věděla. Byl tím velmi zaskočen, protože to tehdy každého překvapilo, že někdo z Prahy o nich ví. Vůbec nechápali, kde se tam beru. Bresson mi dal katalogy, knížky, fotografie a řekl, že o něm můžu psát.

To byla velká důvěra. A možná to rozhodlo o mé životní cestě. Najednou jsem se setkala s člověkem, který ve mně měl úplnou důvěru. Ženská neženská, on mě bral velmi kolegiálně a důvěřivě. Po návratu do Prahy jsem napsala svou první publikovanou věc o fotografii. K tomu mě tlačil jak Jiří Jeníček, tak šéfredaktor Československé fotografie Josef Spousta." 

Takhle vzpomínala historička fotografie Anna Fárová na přelomu let 2004 a 2005 v rozhovoru s nakladatelem Viktorem Stoilovem, když připravovali knížku A pásly by se tam ovce? na to, jak se dostala k fotografii. V sobotu 27.února 2010, ve věku jednaosmdesáti let, zemřela po dlouhé a těžké nemoci ve Slavonicích, kam se přestěhovala koncem devadesátých let z Prahy. 

Měla k přátelskému setkání s Henri Cartierem-Bressonem všechny předpoklady, narodila se 1.června 1928 v Paříži jako dcera diplomata Miloše Šafránka, který pocházel z Moravy, matka byla Francouzska a tudíž francouzština byla mateřštinou i Anny Fárové. Česky se začala učit až v Plzni, kam se přestěhoval s matkou. Její otec ale nebyl jen diplomat, ale i velký milovník a mecenáš umění. Aneta, jak se paní Fárové říkalo celý život, vyrůstala od malička mezi umělci. 

Vystudovala historii umění na Karlově univerzitě a za manžela si vzala malíře Libora Fáru, který tehdy patřil do skupiny surrealistů v níž se úzce spřátelil s Mikulášem Medkem a Josefem Istlerem a později mezi jeho a tudíž i Aniny přátele patřil i Josef Topol, Václav Havel a režisér Jan Grossman. V jejím posledním ateliérovém pražském bytě nad Hlavním nádražím visela v kuchyni nad jídelním stolem kresba Mikuláše Medka. Tuším, že šlo o jednu ze skic k obrazu Senzitivní akce, kterým stála Aneta Fárová modelem v letech 1953 a 1954. Prostory, které obývala, přpomínaly vždy spíš galerii než byt. Což platí i o domě ve Slavonicích, který proměnila de facto v muzeum manželů Fárových. 

V roce 1958 založila Anna Fárová v Odeonu edici Umělecká fotografie, kde první titul byl věnován právě Henri Cartier - Bressonovi a to v grafické úpravě Francouze Roberta Delpira. Pro veřejnost v této řadě paní Fárová znovu objevila fotografa Eugena Wiškovského, který žil v letech 1889 až 1964 a jehož považovala za jednoho ze stěžejních českých fotografů. Představila tam i fotografku a ženu Mikuláše Medka Emilu. Když pak u nás tato edice byla na začátku sedmdesátých let zanedbávána, založil Delpire podle stejného mustru v Paříži mezinárodní edici Photo Poche. Ta vychází dodnes. V devadesátých letech na ni zase v Čechách navázala edice Fototorst Viktora Stoilova. 

V šedesátých letech letech zorganizovala paní Fárová v Čechách výstavy světově proslulých fotografů Wernera Bischofa, Andrého Kertésze, Elliotta Erwitta či Roberta Doisneaua a pracovala v Československém rozhlase. V roce 1970 se postarala o převezení celého Drtikolova odkazu do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, kde už jako zaměstnankyně založila fotografickou sbírku, do níž se jí podařilo sehnat například kolekci fotografií od Alfonse Muchy či Jindřicha Štýrského. V roce 1972 tam uspořádala Drtikolovu monografickou výstavu, která pak putovala do Bruselu a do Londýna a zároveň v Roudnici nad Labem uspořádala výstavu Gila, Luskačové a Štechy, z nichž někteří byli jejími studenty na FAMU, kde rovněž začala učit. Za zmínku stojí i výstava Miroslava Háka, kterou zorganizovala v roce 1976 v Nové Pace. Na všech výstavách s ní jako grafik spolupracoval její manžel Libor Fára. Po podpisu Charty 77 dostala paní Fárová výpověď v muzeu, ze školy odešla o něco dříve sama a živila se převážně překlady a učením francouzštiny, ale fotografii neúnavně propagovala dál, říkala: 

"Nestála jsem o fotožurnalistiku. Chtěla jsem něco jiného, šlo mi o autory, jejichž postoj je jedinečný. Myšlení v něm hraje velmi důležitou roli. Nejde jen o vizualitu, která je předpokladem, ale hlavně o to, jak je fotograf zaangažován do tématu." 

Podle toho kréda vvybírala i ty, kterým pomáhala, nebo které učila. V roce 1981 uspořádala v Metternichově sýpce v Plasech výstavu 18 mladých fotografů mezi nimiž byli například Holomíček, Lutterer, Jan Malý, Poláček, Sedal, Šimánek, Štecha a další. Vernisáže se zúčastnil i Cartier - Bresson a řada dalších fotografů a teoretiků ze zahraničí, kteří se tam podle ní cítili jako doma. Mladé fotografy představovala i ve foyeru Činoherního klubu od počátku osmdesátých let. Do Uměleckoprůmyslového muzea se vrátila až v roce 1986, kdy tam mohla připravit objevnou retrospektivu k Sudkovým osmdesátinám. V roce 1988 paní Fárovou oslovila generace o deset let mladší, než byli ti, co vystavovali v Plasích a v Činoherním klubu: uspořádala jim výsavu s názvem Jedenáct. Byli mezi nimi například Tono Stano, Rudo Prekop, Michal Cihlář, Šimon Caban, Ivan Pinkava a další dnes velmi známí fotografové. O rok později už zase v Uměleckoprůmyslovém muzeu představila svého přítele Josefa Koudelku, který v Praze vystavoval poprvé po dvaceti letech strávených v emigraci. 

V odborné orientaci ovlivnil hodně Annu Fárovou ředitel fotografického oddělení Muzea moderního umění v New Yorku John Szarkowski. Anna Fárová říkala: "Líbily se mi dva principy, které vyznával - fotka buď jako okno otevřené ven, anebo zrcadlo odrážející vnitřní svět. Já si často vypomáhám srovnáním s literaturou, nikoliv s malířstvím, takže pak vidím fotografii jako různé žánry: báseň, reportáž, román, biografii, autobiografii, může to být racionální zpráva i záznam snu. Všechny jsou legitimní a zajímají mě, ale identifikovat kvalitu, to chce se zadívat dovnitř." 

Už tímto přístupem se paní Anna Fárová značně odlišovala od českého autistického prostředí, a proto byla a bude dál nepřehlédnutelnou osobností v dějinách české, ale i slovenské fotografie: přimo ovlivnila minimálně dvě generace fotografů. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas 

S Annou Fárovou o Fárovi a také o fotografiích

Pátek 21. září v 18:00 hodin v sále městského muzea

Po prázdninách pokračuje občanské sdružení Slavonická renesanční společnost v "tradici" tématických večerů, které připravujeme ve spolupráci s Městským kulturním střediskem a které prezentují osudy zajímavých lidí spjatých se Slavonickem. Tentokrát přijala pozvání kunsthistorička paní ANNA FÁROVÁ. Žije ve Slavonicích v domě, který je pojmenován po jejím manželovi Liboru Fárovi (1925 " 1988), významném českém výtvarníkovi. Dům má v programu zveřejňovat a propagovat jeho tvorbu a přes léto přístupná Galerie UBU interpretuje vždy jinou část díla L. Fáry.

Jeho životní partnerka, přední dáma české fotografie paní Anna Fárová, je známá často objevnými monografiemi o významných fotografech 20. století i úsilím o uznání fotografie jako svébytného uměni. Všechny zájemce o setkání s touto významnou osobností zveme do sálu městského muzea v pátek 21. září v 18 hodin. Vstupné tradiční - 30,- Kč.

Anna Fárová

dcera diplomata a muzikologa Miloše Šafránka, žena malíře Libora Fáry, se narodila 1. června 1928 v Paříži. Maturovala r. 1946 na francouzském gymnáziu v Praze a v letech 1946"1951 studovala dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Do r. 1970 působila ve svobodném povolání, v letech 1970"1977 vyučovala na FAMU a stala se odbornou pracovnicí v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze v nově zřízeném oddělení fotografie. Po podpisu Charty 77 dostala okamžitou výpověď. Od té doby působí znovu ve svobodném povolání. Od r. 1956 publikuje teoretické a kritické články a studie o fotografii v časopisech (mj. Camera [Švýcarsko], Photographie [Německo], Creative Camera [Velká Británie], Clichés a Camera International [Francie], History of Photography [USA], Československá fotografie, Světová literatury, Divadlo, Výtvarná práce, Sešity, My, Host do domu, Tvar), v katalozích výstav a knižních monografiích. Publikovala též překlady z francouzštiny (mj. próz V. Linhartové, divadelních her J. Geneta a F. Arrabala a filozofických spisů D. de Rougemonta a P. Ricoeura). Přednášela na řadě významných univerzit ve Francii, USA a Velké Británii. Za svou práci obdržela r. 1967 Matějčkovu cenu, r. 1978 American Association of Photographers Magazine Award, r. 1990 Deutsche Gesellschaft für Photographie Kulturpreis, r. 1991 International Center of Photographers Award a jmenování Chevalier de l´ordre des Arts et des Lettres francouzského ministerstva kultury. V roce 2002 jí bylo prezidentem ČR uděleno vyznamenání za zásluhy v oblasti kultury.

Od r. 1958 připravuje výstavy doma i v zahraničí, a to jak věnované tvorbě jednoho autora (W. Bischof, B. Davidson, R. Doisneau, F. Drtikol, E. Erwitt, M. Hák, D. Hochová, V. Chochola, A. Kertész, J. Koudelka, B. Krčil, E. Medková, J. Rössler, J. Sever, J. Sudek, J. Svoboda, J. Toman, A. Villers, E. Wiškovský atd.), tak skupinové a konfrontační (Magnum [1965 v Obecním domě], 7 a 7 fotografů [1967 ve Špálově galerii], Osobnosti Československé fotografie I. [1974 v UPM], 9 a 9 [1981 v Plasech u Plzně], 11 [1988 ve Fotochemě], 37 [1989 na Chmelnici], Československý listopad [1989 v Mánesu], Česká symbolika [1990 v ÚLUV], Vision de l´homme [1990 v Toulouse], Československá fotografie v exilu [1992 v Mánesu], František Drtikol - fotograf, malíř, mystik [1998 v Galerii Rudolfinum s příslušným katalogem, společně se Stanislavem Doležalem].

Spolupracovala s nakladatelstvím SNKLU (Odeon) při koncipování edice Umělecká fotografie, byla editorkou monografií Paragraphic Books pro nakladatelství Grossman Publishers v New Yorku (A. Kertézs, W. Bischof, R. Capa), spolupracovala na publikaci A. Millera a I. Morathové In Russia pro nakladatelství Viking Press, psala úvodní texty a pořizovala výběr fotografií pro edici Profily nakladatelství Orbis (E. Wiškovský, Z. Feyfar, S. Štochl, J. Jeníček, M. Hák). Nyní spolupracuje s nakladatelstvím Torst, kde vyšel Josef Sudek [1995, velká monografie], Zdeněk Tmej [2002], Josef Koudelka [2002], a také s nakladatelstvím Svět [2001 F. Drtikol, Deníky a dopisy z let 1914"1918 věnované Elišce Janské, 2002 F. Drtikol, Oči široce otevřené].

http://www.nakladatelstvisvet.com/kruh_zivotopis_af.htm

Podívejte se na články o Anně Fárové ze staršího webu slavonice.cz

http://old.slavonice.cz/trojmezi.php?TID=9&TUser=3

 


zpět nahoru