Bestiář Isabely Fárové

obrázek -

Kompletní znění článku včetně jeho grafické úpravy najdete v archivu časopisu SANQUIS, který vyjadřuje svůj obsah svým podnázvem: Zdravý životní styl je umění.

Bestiář Isabely Fárové - Hlavy slonů, koně a cválající žirafa

Ve skromném ateliéru v Mařížiu Slavonic si sochařka vytvořila umělecký zvěřinec. Z kovu a kamene.

V přechodné době mezi zimou a jarem zůstává Slavonicko chladným místem, kterému se pro jeho klimatické podmínky říká Česká Kanada. Slunce už trochu hřeje, ale na polích a v příkopech se stále drží zbytky sněhu. V Maříži u Slavonic, v poslední obci před hranicí s Rakouskem, stojí u rybníka hezký dům, který zimě vzdoruje jasnými barvami. Stylizovaný komín a různé staré věci, rafinovaně rozmístěné na dvoře a pro svou jednoduchou krásu až působivé, ještě umocňují jeho půvab. Což teprve, když pár andaluzských bílých koní vystrčí ušlechtilé hlavy nad červená vrata.

„Český venkov byl vždy plný nádherných barev. Rozsvěcovaly šedou zimní ponurost, oko mělo na čem spočinout. Kazili to chalupáři, když všechno natírali palisandrem," říká sochařka Isabela Fárová. V usedlosti žije od roku 1997 s manželem Jindřichem Přibíkem, známým fotografem. V hospodářské části si vybudovala malý, nevytápěný ateliér, zcela zaplněný artefakty na stolech a policích. V létě pracuje i pod přístřeškem u rybníka, kde ji u toho pozorují labutě. Vedle sochařiny také maluje. „Můj otec mě naučil, že kumštýř nepotřebuje moc prostoru. Dva metry na dva metry úplně stačí. Důležitější je nápaditost, schopnost udržet myšlenku a dotáhnout ji do konce.“

Pryč od rodiny i bolševiků

Isabela Fárová pochází ze známé umělecké rodiny malíře Libora a teoretičky Anny Fárových, sestra Gabriela fotografuje. V takovém prostředí a s takovými geny jsou životní volby předurčeny, leccos se urychluje a usnadňuje. Na druhou stranu se ze stínu rodičů a jejich vlivu těžko vymaňuje. Slavné jméno se v určitém momentě stává přítěží, člověk je podle něj neustále posuzován, srovnáván. Aby se Isabela Fárová emancipovala od rodiny i komunistického režimu, odešla v roce 1985 do Belgie, kde ji nikdo neznal. „Ani Paříž nebyla kvůli vlivu matky bezpečná.“ V Bruselu začala studovat kresbu, po roce přestoupila na malbu, pro obojí měla silný technický základ z Česka. „Uměla jsem renesanční malbu, uměla jsem figuru, ale pořád se mi do toho cpala zvířata. Začalo to slony, kterými jsem se zabývala celkem sedmnáct let.“ Profesorům se takové zaměření nezdálo a poslali Isabelu na stáž do sochařského ateliéru, kde už během prvního dne vytvořila svou první sochu.

„Najednou jsem měla ve svém směřování úplně jasno. Ještě jsem si telefonovala s otcem: Tati, já dělám sochy! Měl radost. Bylo to jen jeden měsíc před jeho smrtí.“ Fascinace zvířaty provází sochařku od dětství. Snila, že bude krasojezdkyní v cirkuse, trávila dlouhé hodiny skicováním zvířat v pražské zoo. Vzpomíná na oblíbeného nosorožce Momo a jak pro ni byli sloni v malém betonovém výběhu metaforou života v komunistické zemi. „Přesně jako ti chudáci z paneláků. Žili svůj uzavřený život, neměli možnost se nikam rozlétnout.“ Do její tvorby vstoupila většinou exotická zvířata – hroši, nosorožci, žirafy, různí ptáci a brouci. A nakonec koně. „Odjakživa jsem šíleně empatická k přírodě a živočišným druhům a ta empatie prochází skrz umění.“

Police v ateliéru Isabely Fárové tak zaplňují téměř výhradně fragmenty a sošky zvířat. Takový 3D bestiář, vrcholně stylizovaný, který divákovi zprostředkovává určité pocity a ideje, jež by si bez umělecké exprese neuvědomil. Sochařka mi ukazuje kamennou hlavu koně, do níž „sochala“ i sama příroda – ukryla v ní perfektní siluetu kočkovité šelmy. Něco na způsob Růžového pantera. Jejím prostorově největším dílem je portrét dvojnásobné vítězky Velké pardubické, Registany, pro majitele klisny. „Ani jsem to nebrala jako zakázku, nýbrž jako dar. Hozenou rukavici celoživotnímu činění.“

Diagnóza kurátor

Po studiích na Academie des beaux-arts hledala Isabela Fárová galeristu. Nechala si doporučit pět nejlepších adres v Bruselu a hned v první galerii Michael Vokaer se domluvila na výstavě a zastupování. „Vždycky je dobré začít nahoře.“ Ještě v Belgii byla sochařka konfrontována s konceptuálním uměním, které tam tehdy podle jejích slov kulminovalo. „V muzeu moderního umění v Gentu třeba vystavili hromadu natřeného margarínu. Byla jsem úplně zmatená, co si s tím počít.“ I když občas udělala nějakou věc, která s konceptem trochu koketovala, například stádo slonů, kterým vymodelovala jen nohy a těla naznačila drátem, ke konceptuálnímu umění se nikdy zcela nepřiklonila. „Připadá mi jako načatá, ale nedokončená věta.“ Dobré slovo nemá ani pro současný umělecký provoz, v němž výstavy připravují kurátoři. „Kurátor je diagnóza, člověk většinou bez talentu, který pomocí snobského intelektualismu propaguje pochybné věci. Nastává úplný zmatek v hodnotách, co je dobré a co nikoliv.“ Má však smysl dál kráčet po vyšlapaných cestách klasického umění, které už všechno objevilo? Podle Isabely Fárové bylo sice vrcholu v umělecké technice či formě již dosaženo, lze však posouvat sdělení, obsah, reagovat na obraz doby. „A pokud je obraz doby strašný, může jít umění proti tomu, ukázat něco povznášejícího a krásného...“ Fárovou především irituje civilizační netečnost vůči všemu živému, proto se přírodou ve své tvorbě tolik zabývá.

Isabela Fárová (*1961)

Studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze,na La Cambre–École nationale superieure des arts visuel v Bruselu a Academie des beaux–arts v Bruselu. V roce 1995 se stala laureátkou belgické Prix Louis Schmidt za monumentální sochu. Vystavovala na čtrnácti samostatných a deseti skupinových výstavách a je zastoupena ve sbírkách v západní Evropě, USA a Kanadě.


Osudovka u železné opony

Za minulého režimu byla kolem Slavonic železná opona. Proto to tady vypadalo jako v Zóně ve filmu Stalker. „Jezdili jsme kilometry podél plotů z ostnatého drátu, každých dvě stě metrů byla budka s ostrahou. Třikrát nás kontrolovali,“ vzpomíná sochařka. V nedalekém Klášteře měla rodina Fárových chaloupku bez vody a elektřiny, srdeční záležitost. V půlce devadesátých let se rozhodli přistěhovat s rodinou z Belgie natrvalo. Po něčem se porozhlíželi, až přijeli do Maříže a narazili na úplně rozpadlý, zruinovatělý, zarostlý barák, z něhož rostl kaštan. „Dcery si na něj vylezly, že to bude naše chaloupka, že si nás vybrala. Úplná osudovka.“

Isabela Fárová se nechtěla vracet do postkomunistického marasmu v Praze. Už
nebyla městem jejího mládí, hodně se změnila. Po životě v evropských metropolích jí připadala poněkud provinční. „Vlastně mi Slavonice nepřijdou o nic méně provinční než Praha.“ Frankofonní rodina (Isabela měla francouzskou babičku) tak paradoxně žije 300 metrů od státní hranice, která je hranicí mezi českým a německým jazykem. V éře internetu a satelitních televizí je to však jedno. S Jindřichem Přibíkem se rozhodli, že když už nemohou mít vliv „na všechno“, budou se starat alespoň o své nejbližší okolí v Maříži – zámecký park a alej, biotopy, dokonce koupili malý mokřad, aby zůstal zachován.

„Na boží architekturu jsem citlivější než na tu lidskou.“ V klidném odloučení „mimo systém“ má sochařka čas na podstatné otázky a myšlenky, a samozřejmě i na tvorbu. Proto se police v jejím ateliéru stále plní. „Máma mi vždy říkala, jak to můžu vydržet, že mám plný ateliér nádherných věcí a tolik nevystavuji a nejsem slavná... Nikdy však nebudu čekat někde v řadě a prosit. A také si myslím, že to jednou přijde a najdu si svoje diváky."

Isabela Fárová, Günter Bartoš, Jindřich Přibík.


obrázek - Výstava Isabely Fárové v Bruntále 1
Výstava Isabely Fárové v Bruntále 1
27735 bajtů
obrázek - Výstava Isabely Fárové v Bruntále 2
Výstava Isabely Fárové v Bruntále 2
33191 bajtů
obrázek - Výstava Isabely Fárové v Bruntále 3
Výstava Isabely Fárové v Bruntále 3
45965 bajtů
obrázek - Výstava Isabely Fárové v Bruntále 4
Výstava Isabely Fárové v Bruntále 4
25597 bajtů
obrázek - Výstava Isabely Fárové v Roudnici 1
Výstava Isabely Fárové v Roudnici 1
55438 bajtů
obrázek - Výstava Isabely Fárové v Roudnici 2
Výstava Isabely Fárové v Roudnici 2
63347 bajtů
obrázek - Výstava Isabely Fárové v Roudnici
Výstava Isabely Fárové v Roudnici
62353 bajtů
obrázek - Isabela Fárová - Kočka
Isabela Fárová - Kočka
30592 bajtů

zpět nahoru