Petr VELKOBORSKÝ

Řeknete našim čtenářům něco o sobě ?

 

Petr VelkoborskýVystudoval jsem matematiku a fyziku na matematicko-fyzikální fakultě UK a 25 let jsem pracoval v Geofyzikálním ústavu Československé akademie věd. Fotografovat jsem začal už na gymnáziu a tato záliba mě dodnes neopustila. Dokonce jsem kvůli fotografii opustil dráhu vědeckého pracovníka a v roce 1988, po ukončení tříletého studia na Institutu výtvarné fotografie (což byla instituce při tehdejším Svazu českých fotografů, předchůdce dnešního Institutu tvůrčí fotografie, který je součástí Slezské univerzity v Opavě), jsem začal učit na oddělení užité fotografie Střední průmyslové školy grafické v Praze. Po deseti letech jsem odešel do důchodu. Od roku 1990 působím externě na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. V roce 2000 jsem začal také v Ateliéru fotografie Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Fotografií jsem se nikdy neživil; vždy jsem se považoval za skutečného amatéra. Občasné profesionální zakázky jsem uvítal nejen jakožto příjemné finanční přilepšení, ale hlavně kvůli nabytí neocenitelných praktických zkušeností, kterých úspěšně využívám ve své pedagogické činnosti. Kromě vyučování se věnuji volné tvorbě. V současné době připravuji učebnici fotografické exponometrie a to tak, že ji nejen sepisuji, ale sháním také sponzorské příspěvky na její " doufám - vydání.


Co Vás přiválo do Slavonic ?

 

Českou Kanadu jsem objevil před jednadvaceti lety. Tehdy si můj starší bratr koupil domek v Albeři, a to i s několika starými bicykly v garáži. Jeden jsem zpojízdnil a pak už jsem při svých každoročních letních pobytech u bratra začal propadat kouzlu tohoto kraje více a více. Slavonice se staly častým cílem mých poznávacích cyklotoulek. V roce 1995 jsem na sklonku jara poprvé navštívil Slavonice se svými studenty v rámci školní praxe. Od té doby jsem tyto výjezdy po několik let opakoval. K veliké radosti svých žáků, z nichž si celá řada Slavonice tak oblíbila, že se sem s potěšením navracejí. Svou roli sehrál nejen genius loci města a poměrně nedotčené krajiny, ale i příjemné zázemí penzionu Besídka, kde jsme byli pokaždé ubytováni. Výstupem dílny z roku 1998 byla výstava studentských prací na počátku léta roku 1999 v Galerii Slavonice, která se setkala u místních návštěvníků s příznivým ohlasem. Kromě již zmíněných školních praxí jsem začal jezdit do Slavonic i soukromě. Zde jsem se také poprvé setkal s lidmi, kteří se dobrovolně rozhodli opustit velká města a uspořádat si život na venkově. Tomuto fenoménu jsem se začal věnovat podrobněji a tak vznikl fotografický projekt, který jsem nazval Lifestyle, úniky/návraty, jehož cílem bylo portrétování právě těchto emigrantů a jejich rodin. První etapa projektu byla prezentována na dvou samostatných výstavách: v Kladně (2001) a v Liberci (2002). Jako bych se nakonec sám stal obětí svého projektu, když se mi podařilo ve Slavonicích trvale zakotvit. Symbolicky jsem svůj příchod uvedl koncem června minulého roku výstavou: Co by kamenem dohodil v Galerii Arcus v nedalekém Peníkově , kterou jsem chtěl vzdát hold zdejšímu kraji.


Jste velice činorodý a vzdělaný člověk, máte řadu zájmů. Jak se Vám ve Slavonicích žije a jak vnímáte sociokulturní klima našeho městečka?

 

Zatím se mi tady žije dobře, jsem spokojený. Mám pocit, že je zde život méně odlidštěný než ve velkoměstě, řada věcí není tak komplikovaná jako v Praze, zvláště po nedávné decentralizaci úřadů. Taky na práci je tady větší klid, o když v létě je tomu spíše naopak.
Na to, abych byl schopen nějaké hlubší analýzy, je ještě brzy; bydlím zde teprve devět měsíců. Nicméně překvapuje mě určitý nedostatek komunikace mezi různými vrstvami obyvatelstva. Jakoby zde bylo několik navzájem vzdálených ostrovů. Ale možná je to zcela přirozené a můj dojem vychází z nezkušenosti člověka, který strávil skoro celý život ve velkoměstě.

Děkuji za rozhovor " Zdeňka Chadimová

 

Mapování Graselovy stezky v roce 2003

 

Letní mapování Graselovy stezky v roce 2003 v rámci fotoworkshopů připravených a vedených Ivanem Kušiakem, Petrem Velkoborským a Jindřichem Pribikem.

 


zpět nahoru