LENKA napsal(a) 14.05.2013 20:43:
Milá Zdeňko, vidím, že diskutovat se lidé bojí jak na malé vsi, tak i u vás, čímž považuji Slavonice za město :-D. Před asi třemi lety mě oslovil ředitel ZŠ Lubnice, jestli bych nechtěla absolvovat půlroční kurz v komunitním vzdělávání a že bychom pak založili komunitní školu. Kurs super, lektoři bezvadní a ještě lepší parta, a to od nejmladších až po jednoho ředitele školy ve velmi pokročilém věku. Do dnes nelituji, že jsem kurz absolvovala, i když komunita nikde! Už jen pocit, že jsme byli z celé republiky – skoro, a potýkali jsme se ve veřejném snažení se stejnými problémy nebo lépe řečeno, i přes problémy stále plní elánu a nadšení, nás spojoval – zvláště večer při vínečku. Od všech do dnes dostávám reakce: „nelze se dohodnout se starostkou, chtěli, abych dělala vše zdarma – peníze nikde, podvedli mě, chtějí to dělat jen naoko, aby se o nich psalo, že jsou komunitní, ale komunitě se neotvírají, kašlu na to, už jich mám dost – míněna veřejná správa a vedení obce atd.“ Já jsem s panem ředitelem komunitní školu založila, sepsala jsem projekt na záchranu školy, která se potýká s malým počtem žáků – projekt nesl název „Na kopečku v Lubnici, máme školu žijící“ a od Nadace Via jsme dostaly nějaký obnos, takže asi dobrý byl. Pak přišly volby – pan ředitel byl zároveň starostou v obci Uherčice - a byl vystřídán novou gardou. Pan ředitel přišel kdysi do pohraničí na umístěnku a už tu zůstal. Celý svůj život a i jeho manželka, která ve škole učila, zasvětili práci s dětmi, po revoluci se rvali za udržení lubnické školy. Nová garda ho začala zesměšňovat, škole dělali různé naschvály, až se jednoho dne sebral a po tolika letech se odstěhoval do Brna. Tím také komunitní škola skončila. Přišel nový ředitel – plný elánu a oslovil mě, jestli bych tu komunitku zase rozpohybovala. Nahodila jsem malý jednoduchý rozpočet, aby se nám práce trochu rentovala a do něj jsem zahrnula i finanční odměnu za moji práci – bylo by to asi 3 000 měsíčně, veškerá zodpovědnost za úřednickou agendu na mě, pořádání kurzů, sestavování programů, tisk atd. Odpověď zněla, že takový obnos si nemohou dovolit. Za roky mé téměř charitativní činnosti v kultuře, jsem se zařekla, že takhle už ně. Tím byla práce na komunitě ukončena. V obci Korolupy jsem s panem starostou připravila jen takový narychlo plán rozvoje obce – a asi čtyři projekty na EU dotace, jeden ještě před ukončením volebního období byl realizován a pak přišla také u nás nová sestava zastupitelstva. Prvním jejich krokem bylo, že nazvali plán rozvoje cárem papíru, který nehodlají dodržovat a všechny rozvojové projekty, které měly být postupně přípravou na přechod komunitního fungování obce, stopli. Prostě nechtějí, aby jim do toho někdo „kecal“, oni jsou ti zvolení, co vědí, co obec potřebuje, oni ví, co nás trápí, oni ví, kde má stát čekárna, oni ví, jaká lavička se lidem líbí a hlavně, kolik do nás budou investovat. Pro mě je to jako kdybych se vrátila do doby předrevoluční. Komunita nejde dělat s lidmi, kteří o komunitu nestojí. Stokrát jim mohu vysvětlovat, že pokud mají zemědělci nějakou představu, pak matky s dětmi jinou představu, zastupitelstvo zase o něco jinou, atd., že lidi se zapojí do práce tehdy, když se všechny naše názory někde protnou – tedy tam, kde z každého projektu bude každá ta malá skupinka něco mít a bude se moci s tím ztotožnit. Dalším problémem je obrovská skupina lidí – mlčící většina – která se nechce o nic starat, klidně se vzdá i svobody, jen aby se nemusela prokristapána o něco zajímat. Na druhé straně co bychom chtěli, vždyť jak dlouho existuje demokracie v Americe a ještě v šedesátých letech nesměli černoši vystupovat v televizi. Demokracie a s tím spojená zodpovědnost občanů za svůj život se bude vyvíjet a my jsme holt pozadu. K tomu přičtu závist a hloupost bohužel i lidí v zastupitelstvech, což samozřejmě vznik komunitního smýšlení v obcích ještě stěžuje. A dostaneme se k problému, který je pro obce ve vystěhovaném - jak říkali komunisté od Němců vyčištěném – pohraničí stejný. S Němci odsunutými nám z pohraničí zmizela právě ta komunita – ta část lidí, kteří byli nositeli rozvoje – ta souhra, jak se dnes říká, všech tří sektorů – veřejného, podnikatelského a neziskového. A tu budeme asi ještě dlouho vytvářet. Takže to berte tak, že vy a vaše společnost je v pravém slova smyslu renesanční a musí přijít baroko a pak neoklasicismus a pak už to snad začne zase v tom pohraničí fungovat. Jen doufám a věřím, že ve zkráceném a hodně sestříhaném dějinném tempu. Držím vám ruku na srdci, jelikož vím, že ta práce musí být srdeční záležitostí, jinak by jste s tím již dávno sekli. Vydržte a pracujte dál, i jeden nový člen nebo jeden nový příznivec komunity, je vítězství nad nepochopením ze stran, od kterých by člověk pochopení a pomoc nejvíce očekával. Lenka

Zdeněk Žampa napsal(a) 15.05.2013 08:18:
Lenko, spolupracovat nejde s lidmi, kteří o to nestojí - to bych z tvého obsáhlého a hutného příspěvku VYPÍCHL. Otevři si u nás BLOG!