HOLKA Z POHRANIČÍ - na pokračování - díl 1.

LENKA LYALIKOFF napsal(a) 17.05.2013 01:48:
Holka z pohraničí Dnešní příspěvek věnuji hlavně těm, kteří se v pohraničí narodili nebo zde žili v době komunistické nadvlády kulturních barbarů, ale jistě moje sudetská retrospekce neuškodí i mladší generaci. Narodila jsem se v České Lípě a velmi brzy jsem věděla, že moje město se za Němců jmenovalo Böhmische Leipa a blízká vesnice Horní Libchava, kam jsem jezdila za babičkou, zase Ober-Liebich. Mé hodně rané dětství je spojeno se sobotami, které rodiče trefně nazývali „bouračka“. Ráno nás maminka oblékla do tepláků, uvázala mě a mojí sestře Janě šátečky na hlavu a nazula „gumáky“, to že se takovým botám říká holínky, jsem se dověděla až na nějaké návštěvě u tety v Mladé Boleslavi. Slovo bouračka bylo něco jako kouzelné zaklínadlo. Objevovalo se při každém hovoru rodinném, ale i v okruhu mě tehdy ještě neznámých lidí v Libchavě. Každý měl nějakou tu svoji bouračku. Já byla samozřejmě pyšná, že vím, co bouračka znamená a přijala jsem ji do mého se utvářejícího slovníku. Do Libchavy jsme přijeli jako vždy pozdě, protože moje maminka měla a má problémy celý život chodit pinktlich. Babička s dědou a někdy i se strejdou Vaškem už stáli na jakémsi polorozbořeném baráku, který rozebírali a odváželi na valníku zase k nám na zahradu. Musím přiznat, že jsem byla šťastná a pokaždé jsem se na tu bouračku těšila. S Janou jsem objevovala poklady - věci, jejich části nebo jen skleněné či keramické střípky se zvláštním mě dosud nepoznaným dekorem nebo tvarem. „Mami, další poklad“, jsme vykřikovaly po lopotící se rodině a trvaly na tom, že si ten poklad odneseme domů. Následoval pokaždé hrozný řev a boj, abychom cennosti ubránily, jelikož babička s dědou měli vždy stejnou odpověď: „Fuj, necháš to! To je po Němcích! Nebudeš tahat takové krámy do baráku!“ Kdo byl ten Němec, jsem si neuměla představit, ale v mé dětské fantazii to byla jakási stvůra, co v tom domě asi bydlela, protože po měsících hledání pokladů jsme měly se sestrou docela pěkně vybavený pokojíček kousek dál od bouračky, kam jsme se musely v gumákách přesunout, protože během několika měsíců nebylo po baráku ani vidu ani slechu. A zrovna tak, jak pomalu ubývalo zdí, tak v mém dětském srdci narůstala láska k tomu Němci. Opatrovala jsem ten pokojíček ze zbytků poliček, lavorů, sklenic z barevného skla a slepovala střípky blátem, které jsem se svojí dětskou vrozenou paličatostí vyhrabávala v sutinách, abych se utvrdila, že ta barevná mozaika asi kdysi býval hrneček. Neuměla jsem si představit, že by ten zlý Němec, měl tak krásné a drahocenné věci, tak jsem si v dětské fantazii vybásnila obrázek velké černé postavy a byla jsem přesvědčena, že ji chudáka někdo zaklel a při hře na maminku a tatínka jsem do hry zakomponovala i Němce. Vyrovnané cihly, trámy a tašky z bouračky na zahradě u babičky se za krátkou chvíli daly zase do pohybu a já byla spokojená, jelikož na mě nikdo neměl čas. To znamenalo, že mohu dělat věci, které by mi jinak u maminky učitelky nikdy neprošly. Vedle babiččina baráku byla pumpa a kousek opodál prohlubina, co jí dospělí říkali smeťák. Venkovské sociální prostředí jsem rozšířila o sousedovic kluka od Černů a rodina v dolíku s harampádím měla konečně maminku, tatínka a dítě. Hráli jsme si na boháče. Tajně jsme vytahali z truhly a ze šatníku oblečení a boty po mamince. S korálema na krku a kabelkou nonšalantně zavěšenou na předloktí jsem vařila na starých kamnech, koupala Janu v pozinkované vaně, hliníkovou lžící v emailových hrncích připalovala kaši a servírovala jílovou mazanici ozdobenou lučním kvítím na stolek bez nožičky podložený kameny. Jako spořádaná matka jsem po každém umytí nádobí v lavoru vyskládala porcelán a sklo na poličku bez háčku. Sousedovic kluk se stal mým manželem a Jana zlobivým dítětem, na které jsem pokřikovala: „Nesahej na to, je to hajs!“ a nutila jsem jí chodit dělat lulu. Kdykoliv mě rozzlobil můj muž, dala jsem ruce v bok, mračila jsem se na něj a doprovázela můj hněv výkřikem: „hergot!“ Školu jsem zbožňovala a patřila jsem mezi asi hodně malou část dětí, co se na ní těšily. Paní učitelku jsem ale moc v lásce neměla, jelikož mi narušila vysněnou budoucnost světlušky. Všechny holky prostě byly světlušky a jen, co jsem se jí stala, nám jednoho dne paní učitelka oznámila, že už jí nemáme oslovovat paní nýbrž soudružko a že lumpové, co jí neposlechnou, budou po škole. Být po škole jsem nechtěla, protože premiantky a jedničkářky po škole nebývají a navíc můj tatínek říkával: „...po škole jsou jenom paka.“ Krušnější bohužel bylo, že jsem se stala jiskřičkou a za to jsem soudružku neměla hodně dlouho ráda. Učit jsem se ale nepřestala, na to měla zase fintu moje maminka. Tenkrát uklízel a zametal město takový pán s károu a koštětem a zrovna vábně nevypadal. „Dělej si, co chceš, ale jestli budeš blbá, tak skončíš jako on,“ vysvětlila mi a já mazala šprtat vyjmenovaná slova, protože špínu a zamatlané ruce jsem nenáviděla. Už od dvou let jsem požadovala na palačinky a párek příbor a dokázala jsem si ho také vyvzdorovat. Školní věk znamenal nejen, že umím číst, ale také povolení pohybovat se po celé vesnici. Severočeské pohraniční vesnice v podhůří jsou dlouhé i několik kilometrů s chalupami na obou stranách podél neodmyslitelného potoka. Skamarádit se, mi nedělalo nikdy problémy a jednou ze zálib bylo vizitýrování. Tak pojmenovávala babička moje návštěvy u dětí z vesnice. Pracovat doma jsem nikdy nemusela, měla jsem na starosti jen vynášet kbelík a později mýt nádobí, převléknout se do domácího oblečení a učit se. Moji touhu makat, jsem si plnila jen u babičky a dědy, protože maminka mě od práce odháněla se slovy: „Běž se prokristapána učit, namakáš se jednou tolik, až ti z toho bude špatně.“ Jenže děti na vesnici musely doma pomáhat a pokud jsem s nimi chtěla ven, tak nezbývalo, než jim pomoci. S klukama od Herčíků, co jejich maminka byla dojička, jsem kydala a vyvážela hnůj od telat, zametala teleťák, čistila kovové misky na mléko a sázela do nich velké dudlíky. Kluci honili potkany a za odměnu nás vozili na koni. Pak jsme šli lítat po vsi. Na prvním stupni základní školy jsem sama k rybníku nesměla, takže v letní dny jsme procházeli vesnici potokem. Lovili jsme rukama pstruhy, hledali světélkující a všemožně zajímavé střepy a pak hádali, z čeho asi jsou. Do potoka jsem si brala vždy gumáky, ale protože v některém úseku nám byla voda až skoro pod ramena, mrskla jsem je nacucané vodou po příchodu domů tajně do kamrlíku, aby to babička neviděla. Když nás potok omrzel, chodili jsme luštit. Brouzdali jsme po vsi a snažili se poodhalit tajemství starých německých nápisů na omítkách domů a sázeli se, co asi znamenají. Bylo mi divné, proč na normálním baráku je nápis Fleischerei und Molkerei, proč na faře je takové kudrlinkové písmo, co nejde ani přečíst, proč fara má na začátku Pf, proč nad sálem je nápis Saal a proč děda říká babičce, že v šenku a v lokále byl zase bordel. Nejlepší luštění probíhalo na hřbitově, kde kolem zdi bylo plno neudržovaných hrobů a já se vždy ptala, proč se o ně nikdo nestará. Někdy jsme chodili ty hroby tajně upravovat, jenže jsme nebyli moc potichu, takže vždycky přišel nějaký chlap v montérkách a řekl, že tam nemáme, co dělat. Kluci utekli a já jsem stála bojovně před márnicí, mračila se na montérkáče a tvrdila mu, že na mě nemá, co křičet, že nejsem jeho. Po příchodu domů jsem to žalovala babičce. Většinou to komentovala slovy: „Tak už tam nechoď, je to zlej člověk.“ Asi v této době jsem se dozvěděla, že existují i zlí lidé. Nevím proč, ale i když trochu strachu jsem měla, převažovalo přesvědčení, že proti zlým lidem se má bojovat a na hřbitov jsem chodila dál. Pro jistotu jsem po příchodu zamkla márnici a schovala klíč pod jeden povalený kříž. Nejvíc mě přitahovaly bílé porcelánové hrdličky na náhrobcích, kdy ta jedna byla hrozně smutná z toho, že jí ta druhá zemřela. Prohlížela jsem si staré fotografie v oválných rámečcích a hláskovala německá jména. Nemohla jsem pochopit, proč o těch lidech nikdo nic neví, když tam mají hrob. Ačkoliv byla fara neobydlená a kostel vedle ní postupně chátral tak, že jednoho dne se na řetězu nataženém u v chodu objevil nápis vstup zakázán, přitahovalo mě to zákoutí svou atmosférou plnou vlhkého mechu, podivných nápisů, zbytky ornamentů z pískovce a osamocenou hrobkou, která vypadala jak malý zámek. Sedávala jsem dál na schodech u kostela a hypnotizovala svým pohledem průčelí fary, snad v domnění, že mi něco z těch záhad prozradí. Fascinující krásu střežily mohutné Lipy, které lemovaly kameny dlážděnou cestu k velkému patrovému hostinci se sálem. Jestli něco dokázalo překonat zájem o faru a kostel Maltézských rytířů, další pojem, s kterým jsem si v dětství si neuměla poradit, tak to byl taneční sál a divadelní pódium s malovanými kulisami. Prohlížela jsem si se zájmem vysoké hory se zasněženými vrcholky pod blankytně modrou oblohou, domy, které připomínaly ty naše, ale muži a ženy na obraze měli kroje, které jsem neznala. „Babi, kde to asi je?“ „Co já holka vím, asi v Německu.“ „Proč v Německu?“ „Tak to tady asi nechali nebo, co já vím.“ „Proč by tady nechávali něco tak pěkného? A teď jim určitě ty obrazy chybí, když chtějí hrát.“ „To je furt vyptávání, zametej, ať dáme včas králíkům.“ „Kdo to asi namaloval?“ „Lenka, že tě něčím majznu.“ To už jsem se smála, jelikož babička by mě nikdy nemajzla. Celý život mě oslovovali prvním pádem, někdy jsem byla Lenuna, jindy Lenula i Lena. Děda byl předsedou Osvětové besedy a měl na starosti kulturu v obci. Prožila jsem v Libchavě skoro celé své dětství a málokdy jim přišel někdo pomoci na sál uklidit. Děda občas zavolal na babičku: „Bábo, tak si představ, že zase někdo ukradl ty tonetky!“ Takhle na ní volal dost často a pokaždé se rozčiloval, že za chvíli v té hospodě nebudou ani půllitry. „Dědo a proč nezavoláš Bezpečnost?“ vrtalo mi v hlavě. Nikdy mi na to neodpověděli a já až do čtrnácti nevěděla, že po válce v té hospodě hospodařili, babička vařila a děda stál za pípou. Děda se vyučil řezníkem, takže jsem ho doprovázela po zabíjačkách a obdivovala jak dokázal jednou rukou do střeva nacpat prejt a druhou špejlovat. Babička sloužila v Praze u pana doktora a měla se starat o jejich starého tatínka. Jako malé holce mi bylo hrozně divné, že někdo platí peníze nějaké cizí slečně, kterou oblékne do krásných černých šatů s bílou zástěrkou, nesmí uklízet a jedinou její povinností je chodit otvírat dveře pacientům a dávat starému pánovi najíst, přičemž jí občas zavolala paní doktorová do kuchyně se slovy: „Fanynko, pojďte mi pomoci, ať se také něco naučíte.“ Panu doktorovi se moc nelíbilo, že si babička namluvila dědu. Říkával jí: „Měli jsme pro Vás Fanynko vyhlédnutého někoho pod penzí, ale bránit Vám nebudeme.“ Rozloučili se a výslužkou dostala u Mladé Boleslavy parcelu a projekt od architekta na malý dům i nějaké peníze do začátku, z kterých si koupila zařízení. Za války jezdil děda na práci do Reichu, takže uměl trochu německy a z ušetřených peněz si koupili auto. Pak prý v pohraničí nebyli žádný lidi a nějaký pán na výboře mu nabídl, že jestli by nechtěl dělat správce na hospodě, když je ten řezník. Moc se jim nechtělo, oba pocházeli z vesniček kolem Boleslavi a myslím, že si ani neuměli představit, kam jedou. Dovezli si úplně všechno, protože když se děda vrátil z první obhlídky, tak babičku trochu připravil: „Fany, vezmi všechno, není tam lautr nic. Pak jednoho dne přišel pán z vesnice, co neuměl ani skoro psát, vytrhnul stránku ze sešitu, plivnul na inkoustovou tužku a napsal: „Ménem národního víboru se hozpoda zabavuje a dal na ten papír razítko.“ Ten pán byl také v partaji, jak děda říkával, a byl to ten, co na sále a v hospodě kradl. Děda si nikdy o hospodu v restitucích nezažádal, ani o pozemky, co k ní patřily. Ale tu vytrženou stránku nám jednou ukázal. Na pokračování. Lenka Lyalikoff Vysvětlivky: bouračka – prázdné domy po Němcích, které Národní výbor nechal zbourat a za to si mohli vzít obyvatelé domů stavební materiál. gumáky - z německého Gummistiefel pinktlich – z německého pünktlich – přesně, akorát barák -z německého die Baracke – sociální domy, obyčejné nebo nájemní lavor – z francouzského lavoir - Němci tak říkali porcelánovému a plechovému umyvadlu hajs – z německého heiss – horký, pálí lulu – z německého Lulu machen – čůrat, urinovat hergot – z německého Herr Gott – Pán Bůh vizitýrování – z německého visitieren – Visitation(lat. visitare navštěvovat) za účelem kontroly z vyšší pozice kbelík - z německého der Kübel – džber, nádoba kamrlík – z německého die Kammer – komora Fleischerei und Molkerei – německy řezník a mlékárna furt – z německého fort – silně – vznik lat. Fortis – zesilující – původně pevnost – bavorský původ fara – německy Pfare der Saal – německy sál šenk – z německého die Bierschänke – výčepní pult lokál – z německého das Bierlokal – výčep bordel – z německého přeneseně nepořádek – původně das Bordel – nevěstinec majznu – znamenalo seknu – odvozeno od majzlík – sekáček – z německého Meißel lautr – z německého lauter – původně ze staroněmčiny lutter – aha, samozřejmě, jasně nebo voda tonetky – židle firmy Thonet-Mundus – německá firma na ohýbaný nábytek partaj - z německého die Partei - strana - politická

Údaje odpovědi na příspěvek

Je potřeba vyplnit všechna pole označená hvězdičkou *!

zpět do knihy návštěv