Erml a Přibík " paralely života a tvorby

První společná souborná výstava dvou fotografických přátel " Jiřího Ermla rodáka z Brna (1945) a Jindřicha Přibíka z Plzně (1944) " představuje průřez jejich celou tvorbou. Setkali se na začátku 60.let při přijímačkách na FAMU a okamžitě si porozuměli. Studovali oba nejprve kameru 1963/64, potom Šmokův "nultý" ročník a byli spolu až do absolutoria katedry fotografie-1969. Oba reprezentanti generace zrozené ve 40. letech se vyhraňovali sice v odlišném časovém horizontu (Přibík asi od roku 1958/59, Erml později v letech 1964/65), ale každý po svém. U Přibíka předcházely před studiem soubor Muzeum, montáže, reflexe, reportáže. U Ermla zásadní fotografie vznikly až na škole: aranžovaná zátiší a Kuks. Oba střídají několik poloh - reportáž, dokument, přímou fotografii , manipulaci v laboratoři a aranžmá. Přibík ukončuje studium fotografickou prací "Chomutovsko" a Erml souborem fotografií "Kuks". Na Famu začalo jejich přátelství jak lidské tak tvůrčí, které trvá nepřetržitě dodnes. Přesto, že jejich tvorba je výsledně velmi odlišná, každý má svůj osobitý přístup a projev, sdíleli shodný názor na fotografickou techniku (gradace, zrno, tmavé tonality, formáty, atd.) a stejně tak na estetické vyznění (forma, kompozice, neobvyklé pojetí, invence).

Z předškolní etapy není zachováno příliš dokladů o Ermlově činnosti. Šlo o humanistická témata zachycovaná způsobem bezprostřední fotografie s akcentem na výtvarné podání jak také následně pracuje v letech 70. Přibík zpracovává od konce 50. let plzeňské ulice s různými typy řemeslníků, dětí a dělníků podobných Sandersovým portrétům v reálném prostředí.

U Přibíka se objevuje základní téma Reflexů už v roce 1959-1960, aplikuje ho při svých životních poutích světem stále dál. Zatímco zdůrazňuje obsah někdy sociálně " kritický, někdy absurdní, Erml se opírá o absurditu estetickou a jeho první nejznámější vystoupení se uskuteční v roce 1966 ve výrazných cyklech aranžovaných Zátiší a Přírodnin. Přibík v roce 1963, inspirovaný depozitářem plzeňského muzea a dílem Jindřicha Štyrského vytvořil nepřehlédnutelný soubor Muzeum v duchu magického realismu a surrealismu ještě před vstupem na školu. Ermlova stylizovaná, neobyčejně originální a groteskní zátiší mají dnes svoji poslední ozvěnu v montážích, vlastně dvojexpozicích televizní obrazovky a americké vlajky. Ermlova technická a výtvarná výbava ho přivedla k reprodukování skla, které zvládá po Jindřichu Brokovi absolutně. Tak kvalitně, že se stal vlastně hlavním reprodukčním fotografem pro práce skláře Stanislava Libenského.
Každý z nich emigroval: Přibík v roce 1973 do Belgie a Erml v roce 1980 nejprve do Rakouska a pak do USA. Každý prožíval nezávisle svůj emigrantský osud, přesto měli občas možnost se sejít a později spolupracovat (American Craft, sklo v Antverpách etc.) Kontakty tedy přetrvávaly nadále jak v osobní tak pracovní rovině.
Protože Erml setrval v okupované zemi ještě 7 let, fotografoval svojí reportážní metodou a kritickým pohledem normalizované Československo v městech i vesnicích, hlavně oficiální svátky, různé oslavy, Strážnice , Litvínov a další až do svého odchodu. Přibík pokračoval v Belgii ve svých Reflexech s důrazem na figuríny a manekény, a Montážích "dva pro něho zásadní způsoby tvorby. Vytváří v tomto duchu záznamy z USA, Kanady a z cest po Evropě. Zároveň spolupracuje s divadly a uměleckými galeriemi v Belgii a Francii. Erml byl komunikativní, svou osobností a přátelským jednáním dokázal ovlivňovat své spolužáky na škole, kterou jinak ovládal duch doby. Přibík je introvert a ke studiu na FAMU připojil studium filosofie na KU, (s doktorátem u prof.J.Patočky, kterého portrétoval), čímž ještě víc obohatil obsahy svého díla. V mnohém dával impulzy vycházející ze své tvorby a myšlení spíše on. Přibík vypublikoval po svém návratu z Bruselu v roce 1997 Rekapitulaci díla, Muzeum a svoji monografii v edici Fototorst. Erml vystavil v Praze v roce 1995 v UPM svůj rozsáhlý a zásadní soubor fotografií z newyorských barů (Sebrané bary 1990 -1994) s krásným podáním světla a prostoru a nadále setrvává v New Yorku. Je poměrně vzácné, že tak odlišné osobnosti vydržely v přátelském vztahu bez profesionální řevnivosti po dobu delší než 40 let. Výstava je tak nejenom o české fotografii, ale o vztahu dvou významných originálních a diferencovaných fotografů, kteří uvedli do povědomí ve světě i doma svá díla vyrostlá z českých kořenů.

AF leden 2008

Jiří Erml - Obtížná identifikace obtížného hmyzu

Jiří Erml - z cyklu New-Yorské bary

Jiří Erml - Sanktus Špiritus

Jiří Erml - Zátiší

Hledač newyorského šerosvitu in memoriam

S vynikajícím českým fotografem Jiřím Ermlem, žijícím v USA, mě svedla magie náhod, tajuplně nevyzpytatelná součást našich životů. V dubnu 1999 jsem v New Yorku chtěl zajít na autentický harlemský jazz. Průvodcem nejpovolanějším a od té doby i přítelem se mi stal právě on, legendární nadlesní newyorských hospod a barů, vynikající český fotograf, jak o něm hladivě poeticky prohlásil, v úvodu k Ermlově fotografické knize, mapující intimní poetiku newyorských barů, New York: Sebrané bary/Collected Bars (1990-94), společník jeho nočních toulek Dale DeGroff, též důvěrný znalec nočního Manhattanu. Zašli jsme tehdy do kultovního Lenox Lounge, a vychutnali si tam tehdy jazz společně s Václavem Havlem, jeho ženou Dagmar a jejich hostem, Lou Reedem O rok později jsem do stejného jazzového klubu zašli s Jiřím Ermlem znovu. Z tehdejší "hvězdné sestavy" jsme teď zbyli jen my dva, nejméně hvězdní, byl opět duben a opět pondělí, a hudba, hraná zas krutě jakoby o život, zdánlivě na malý okamžik pootočila zpět tak krutě neúprosný běh nikým nezastavitelného času...
Můj dialog s newyorským fotografem Jiřím Ermlem, narozeným nar. 5.prosince 1945 v Brně, jedním z prvních absolventů oboru fotografie na pražské FAMU, kterou absolvoval v roce 1969, pak dál pokračoval, symbolicky i přes oceán, ale především při mých návštěvách New Yorku, při procházkách i v jeho bytě, v bývalé brooklynské továrně, sloužící mu jako atelier, temná komora a navíc i občasná ubytovna zbloudilých hostů, mezi které jsem se i já zařadil.

Naposledy jsem za ním vloni v prosinci musel vydat subwayí "áčkem" až daleko za Manhattan, do nemocnice, kde byl, vyhublý po nemoci, hospitalizován, Byl ale dál plný chuti do života, ty bystré ironické oči mu zůstaly. Lékařka mu pod mým dohledem povolila procházku mimo prostor nemocnice, zašli jsme i na břeh Atlantiku, na jeho smutný pohled při našem rozloučení nikdy nezapomenu.. Před mým odletem zpět do Prahy, těsně před Štědrým dnem, jsem mu tam do šestého patra, s výhledem na nekonečný a nadějí naplňující oceán, s tušením rodné Evropy na jeho druhém konci, znovu zavolal a slíbil mu, že se zas co nejdříve setkáme. Pevně jsme tomu oba věřili...

Jeho letošní fotografická výstava v Národním Muzeu Fotografie v Jindřichově Hradci, v nádherně zrestaurovaných historických prostorách bývalé jezuitské koleje, již ale bohužel, od 27. dubna do 13. července 2008, proběhne in memoriam. Přišla mi smutná zpráva od jeho ženy Marie a syna Vojtěcha, že v newyorském Brooklynu, v jejich péči, Jiří Erml večer 13. února náhle zemřel. Jeho fotografie tak již jen zůstanou vzpomínkou na skvělého člověka a umělce a pro mě navíc newyorského přítele a zasvěceného průvodce nočním Manhattanem...

Jiří Kostelecký

Jindřich Přibík - Gumárna

Jindřich Přibík - Trafikant

Jindřich Přibík - Manicure (Krakow)

Jindřich Přibík - Řád

Jindřich Přibík - In Memoriam