1. V roce 2004 vyšla tvoje kniha My underground. I když je podle názvu jasné, o čem kniha je, mohl bys ji přesto čtenářům přiblížit?

My underground je můj naprosto subjektivní pohled na takzvaný underground v letech 1972−1982. Pohled přes objektiv foťáku. Není to ani výběr nejlepších fotek (většina jich vznikla proto, že mi moje žena Dáda vždycky říkala: „Hele, když už tady jseš, máš foťák a jsi fotograf, tak foť.“). Tak jsem fotil, abych měl doma klid. Ani snaha o vydání klasické fotografické publikace (to by ta kniha zase vypadala úplně jinak). V úvodu knihy píšu, že je to celý něco jako krabice od bot, do který si člověk ukládá fotky. Občas ji vezme do ruky a chvíli se v tom přehrabuje, nemá to žádnej systém nebo chronologii, fotky jsou všelijak zpřehejbaný, odřený a zaprášený. A to je ta moje kniha. Žádnej systém, žádný retuše, žádný čištění negativů plnejch prachu a popelu z cigaret. Musel jsem se nechat dlouho přemlouvat, abych to vůbec udělal, ale jsem rád, že k tomu došlo. Já k tomu měl vlastně jenom dva důvody: Těšil jsem se na to, jak budou reagovat děti, jejichž fotek je v knížce spousta a kterým bylo v době vydání tak kolem třiceti let. A to se skvěle potvrdilo. Vypadalo to asi takhle: Sedím v Praze v kavárně Duende, objednám si u vousatýho číšníka kafe, on mi ho přinese a povídá: „Čau Abbé, pamatuješ si na mě?“ Říkám mu: „V životě jsem tě neviděl.“ On na to: „Ale vždyť jsem v tý tvý knize!“ A on to byl malej Hradílek, co je v knize asi jako čtyřletej kominíček na nějakým dětským maškarním. Nebo: Přijedu s výstavou fotek do Bruselu, vlezu do galerie, kde budou viset, a galeristka mi říká: „Čeká tu na vás nějaký pán.“ Já na to: „To bych se divil – v životě jsem tu nebyl a nikoho tu neznám.“ Ona mi odvětí: „To je možný, ale on tamhle stojí – že tu asi hodinu čeká.“ Tak jdu za tím pánem a ten mi zase položí tu stejnou otázku: „Čau Abbé, pamatuješ si na mě?“ Snažím se mu vysvětlit, že jsem ho v životě neviděl, a on mi povídá: „Já jsem přece David.“ Povídám: „No super, a jakej David?“ On na to: „No David Soukup, syn Charlieho Soukupa!“ Abych ho neznal, hrál si celý léta s našima dětma. Ale naposledy jsem ho viděl, když mu bylo asi sedm let. A takhle to jde celý léta od vydání knížky. Nádhera. A můj druhej důvod pro vydání byl, že dám na obálku fotku starého přítele Jardy Kukala, kterej krátce po tý takzvaný revoluci zemřel ve Francii. Jedna rakouská banka pak zaplatila vydání a už to bylo. Šlo mi od začátku o pohled na každodenní život toho, čemu se tady říkalo underground – nebyli to jenom Plastic People nebo DG307 – byla to spousta lidí z celých Čech. Do knihy jsem úmyslně nedal fotografie takzvaných prominentů; nechtěl jsem, aby to někdo vzal do ruky, podíval se do indexu a řekl si: „Koukejme, na straně 27 a 34 je Václav Havel, na straně 76 Pavel Kohout a na 123 a156 Pavel Landovský,“ nalistoval si ty stránky a pak to odložil. Tak jsem je radši rovnou vynechal. Pár přátel napsalo krátké texty (V. Havel, S. Karásek, V. Brabenec, I. Magor Jirous), všechno se ještě přeložilo do angličtiny a němčiny a bylo to.

2. Proč Abbé a ne Jaroslav?

V roce 1972 (nebo tak nějak) jsem udělal úspěšně přijímací pohovory na Husovu bohosloveckou fakultu a vyrazil to zapít do mý domovský hospody U Malvaze. Vlezl jsem do dveří a oznámil do rozpitý společnosti: „Pánové, ode dneška jsem studentem teologie.“ Můj přítel Petr Ragan, kterej žije teď v Austrálii, vstal, zvedl půllitr s tím skvělým malvazovským černým pivem a povídá: „Tak tu ode dneška s námi sedí abbé Faria.“ A od té doby mi to Abbé zůstalo. Teď je asi ještě třeba vysvětlit nezasvěceným, kdo je abbé Faria. V tý době byl hrozně populární film Hrabě Monte Christo s Jeanem Maraisem v hlavní roli. Jedna z nejdůležitějších postav Dumasova románu je právě tenhle abbé Faria, kterej prozradí tomu uvězněnýmu Edmontu Dantèsovi, kde je poklad, kterej z něj později udělá toho borce hraběte Monte Christa. V tom filmu má abbé Faria dlouhej vlas a vousy až na břicho. A zrovna tak jsem tenkrát vypadal já, čerstvej bohoslovec. Takže proto Abbé.

3. Jak bys charakterizoval sám sebe jako umělce? Jsi více fotografem, grafikem nebo landartistou?

No to je trošku problém – občas ke mně domů někdo dovláčel nějakýho důležitýho kurátora a ten zjistil, že neví, co se mnou. Nemám žádnej archiv, když někdo něco koupí, tak to nemám ani vyfocený a pokaždý vystavuju nebo dělám něco jinýho. Už před lety jsem v podstatě přestal dělat to, co Eugen Brikcius nazýval „závěsný obrazy“. Úplně mě děsí představa, že s sebou někam vláčím zarámovaný a zasklený fotky nebo je někde rámuju a pak leštím skla. Takže pokud fotky, buď ve velkých formátech na plátno, nebo nějaký plastikový fólie – hodím dvoumetrovou rouru s fotkama přes rameno a jedu, můžu to pověsit na zeď nebo do prostoru nebo na strom před galerii. Nebo 2−3 projektory a pár monitorů a podle prostoru se dá udělat přímo na místě napínavá instalace. Většinou pracuju ale stejně až přímo na místě, takže předem není úplně jasný, co z toho vyleze. Záleží to na prostorách a okolí. Takže mě občas někam pozvou s výstavou fotek a mně je těch prostor na fotky líto, tak tam udělám nějakou instalaci z toho, co objevím v okolí, nebo podle toho, co se tam, kde jsem, zrovna děje. Čím dál tím víc ale jdu do veřejného prostoru a do krajiny. Co už nemusím, živit rodinu. Můžu si dovolit ten přepych dělat neprodejný věci. Třeba těch 200 „českejch lopat“, který se po vstupu Český republiky valí přes hranici z Čech do Rakouska sebrat Rakušanům práci, samozřejmě nikdo nekoupil. Tak jsem je poslal přes charitu do Bukurešti na stavbu domova pro děti, co žijou na ulici. Sledovat osud těch lopat by byla další skvělá akce, ale na tu už jsem neměl peníze. Nebo moji „Tidal current“ instalaci v Plovdivu, kde se z vodní nádrže na hlavním náměstí vynořovala rudá hrozba komunismu udělaná z asi 40 m2 polystyrénu. Tu taky samozřejmě nikdo nekoupil. Ale na konci podzimu to přes noc zmizelo a teď s tím má pár lidí utěsněný okna na zimu. A když už jsem teda takovej lidumil, fotím občas fotoreportáže nebo dělám layout na knihy, abych mohl zaplatit nájem.

4. Od roku 2004 se pravidelně účastníš divadelního festivalu Theatrum na Kuksu. Pro mě jako vášnivou čtenářku byl naprosto nejlepší právě 2. ročník festivalu, kde ses rozhodl doslova vzkřísit Šporkovu knihovnu a z několika tisíc knih postavil na louce před Hospitalem půl metru vysokou stěnu, která kopírovala půdorys tehdejšího Domu filozofů. Jak se ti podařilo takové množství knih získat?

Ta „BIBLIOTHECA“ v Kuksu je taky taková moje typická akce. Když jsem byl poprvé na festivalu Theatrum Kuks, kde jsem dělal instalaci „Memento mori“ s taneční a hudební partou Honzy Komárka, vyprávěl mi Standa Bohadlo večer v hospodě, že tam taky někde stála knihovna hraběte Šporka. Po těch asi třech flaškách vína jsem rozhodl, že ta Šporkova knihovna patří do Kuksu, a slíbil jsem, že ji každý rok v nějaké jiné podobě na dobu trvání festivalu znovu otevřu. Tak se s tím už osm let mořím. Na „BIBLIOTHECU I“ bylo těch knih 20 000 a získat je bylo překvapivě jednoduchý. Veřejný knihovny (nejen v Čechách, ale i v Rakousku) nesmějí knihy, které jsou vyřazené, rozdávat. Smějí je ale věnovat – jako jakýsi sponzoring – nějakému spolku, organizaci a podobně. Takže jsme rozeslali hromadu dopisů a emailů s popisem plánovaný akce a žádosti o vyřazené knihy a najednou jsme nevěděli, co s nima. Do Kuksu jsme dopravili vlastně jen část. Centrální katolická knihovna poslala náklaďák knih, z brněnský univerzity jsme si odvezli jen zlomek toho, co jsme dostali, Národní knihovna z Vídně věnovala spoustu knih, podílela se celá řada veřejných knihoven… Knih bylo víc než dost. A nejlepší na tom bylo, že se nám podařilo jich většinu za ty čtyři dny trvání festivalu v Kuksu zase rozdat.

5. Jaký je podle tebe rozdíl mezi životem v Rakousku a životem v Čechách? A je vůbec dnes nějaký? Kde jsi vlastně skutečně „doma“? Uvažoval jsi někdy o svém návratu do Čech?

To se vždycky těžko srovnává. Když tam, kde žiješ, děláš to, co tě baví (a tak nějak tě to i uživí) a máš dobrý přátele, tak je to prostě v pohodě. Jedno jestli v Čechách, Rakousku nebo Austrálii. Já jsem se dostal, když jsem přijel z Prahy do Vídně, do zapeklitý situace. Pro čerstvýho emigranta to bylo trochu schizoidní: Na jedný straně byli lidi ve Vídni tak podobný lidem v Praze, že jsem si říkal: „Před tímhle jsem přeci právě utekl!“ Na druhý straně to samozřejmě hrozně urychlilo, aby se člověk v tom novým prostředí vyznal a zorientoval. Ale rozdílů je samozřejmě spousta a co se týče Rakouska, musím – jako Čech nerad – přiznat, že těch problémů vidím daleko víc v Čechách než v Rakousku. Blbosti, co komplikujou každodenní život. Což se konkrétně projevilo třeba tím, že jsem pozval do Čech svého přítele Manuela Franquesu, španělského umělce, a ten vytvořil výtečnou landartovou instalaci. Dva týdny ty svoje objekty vyráběl v Mutišově u Slavonic, ale nainstalovali jsme je na pronajatou louku na rakouský straně hranice, protože jeho mobilní objekty byly vytvořený z desítek metrů lešenářskejch trubek a asi 300 kil železa a všem bylo jasný, že když to postavíme v Čechách někam na louku, druhej den tam nebude nic. A to jsou přesně takový ty věci, kvůli kterým se zpátky do Čech nijak neženu. Mám to ale jednoduchý – z Vídně do Prahy jsou to čtyři hodiny vlakem, máme dům u Slavonic – přátele, co žijou v USA nebo Austrálii, ten problém řeší, já nemusím. Navíc jsem 5−6 měsíců v roce na cestách, a jestli ta moje lednička, na kterou mi někdo nalepil cedulku „Doma jseš tam, kde nemusíš zatahovat břicho“, stojí ve Vídni nebo v Praze, je mi v podstatě jedno.

6. Když se řekne rodina, děti, teplo domova – co to v tobě vyvolává za pocity? A jako člověk, který strávil většinu života na cestách, dovedeš si vůbec představit život u rodinného krbu?

Tak většina života to není – odjížděl jsem ve třiceti, takže v tý první půlce jsem toho moc nenacestoval. V tý druhý půlce těch cest bylo podstatně víc, hlavně v posledních letech. To samozřejmě souvisí taky s rodinou – dětem je někdy konečně těch 18 a jdou si po svým (když se jim moc nechce, tak je člověk trochu postrčí). Pak se ten rodinnej život odehrává trochu jinak, hlavně když se děti rozběhnou po světě. Setkání čas od času, ale asi o to intenzivnější. Před lety to ještě vypadalo, že to sfouknu jako kdysi buddhisti: Rozpočítali si život na 3×30 let – v první třetině let založíš rodinu, ve 30 odejdeš do bezdomoví a sbíráš zkušenosti a moudříš a v 60 se vrátíš domů, sedíš pod stromem a ty nabytý chytrosti a zkušenosti do 90 dáváš dál. Začal jsem dobře, ve 30 jsem odešel do bezdomoví, ale už jsem to poplet a rodinu jsem táhl s sebou. Takže abych to zase dal do pořádku, měl bych se teď, v 60, vrátit. Akorát že ty mladý jsou rozběhlí po světě a navíc si nejsem jistej, že by je ta moje moudrost zajímala.

7. Jaké měl Abbé dětství?

Super – každýmu bych takový přál. Každej „weekend“ na chatě v křivoklátských lesích, kde jsme my, pražský Apači potírali kladenský Siouxe, každý prázdniny u tety na Šumavě. Tenkrát ještě hluboko v hraničním pásmu, kam bez propustky nikdo nesměl. Pro kluka z Prahy neuvěřitelný zážitky – jezdit se sousedem v ruským buldozeru, kterým srovnával den po dni domy po vyhnaných Němcích se zemí. Přijeli jsme ke krásnýmu mlejnu na Kremelný, okna a dveře zatlučený prknama, tak urazil roh domu tím ruským monstrem, vlezli jsme dovnitř, tam všechno pěkně uklizený, směli si vzít jen 40 kilo zavazadel, tak tam všechno zůstalo, marmelády ve špajzu, peřiny pěkně zavěšený v kuchyni na tyčích u stropu, aby je nežraly myši, pěkně jsme si to prošli a prohlídli a on pak zase nastartoval buldozer a začal to bourat. Když se to nestihlo za den, jelo se tam ještě jednou. Dokud z toho nezbyla plocha rozježděnýho kamení, kde se jen podle ovocnejch stromů poznalo, že tam kdysi stál barák. A pak byl zase jinej dům na řadě. Nebo to napínavý hledání a skládání kusů soch, který se válely po lese kolem zbytku poutní kaple, kterou vojáci zrovna vyhodili dynamitem do vzduchu se vším, co bylo vevnitř. Aby se tam neschovávali ty diverzanti. V zimě se sáňkovalo na kraji vesnice vedle hřbitova (místo kterýho tam teď stojí obrovskej welness hotel), a když už nám připadaly sáňky nudný, vlezli jsme do otevřený fary, našli si tam nějakej co největší stříbrnej nebo alpakovej nebo jakej podnos a jezdili na něm jako na bobech. Když jsme šli domů, mrskli jsme ho do lesa a příště si vybrali na faře jinej. Pro kluka z Prahy napínavej svět plnej dobrodružství – přál bych ho každýmu dítěti, jen tu dobu a ty podmínky ne. Barbarství bez konce a doba temna ve dvacátým století. Doufám, že nejsem jedinej z mejch tehdejších šumavskejch kamarádů, kterej si ho později uvědomil. Myslím, že to dětství ukončily ruský tanky v osmašedesátým, který jsme navíc měli přímo před barákem, protože jsem bydlel v Dejvicích na kulaťáku, kde byl generální štáb. To je člověk pak rychle dospělej.

8. V jaké zemi jsi byl asi nejdále a která země tě nejvíce zaujala a čím?

Nejdál jsem byl v Americe, která mě nezaujala asi ničím. A pokud jo, tak to zmizelo už v letadle při odletu. Možná že je v tom hromada předsudků, ale měl jsem pocit, jako když opustím areál Disneylandu nebo Matějský pouti – kulisa je najednou pryč a s ní skoro všechno, co se v ní odehrává. A to, co jsem ještě měl k vyprávění, mi zkazila jedna kamarádka ve Vídni. Den před odletem do New Yorku jsem viděl v televizi nějakej film, kde na začátku stojej tři mladíci v New Jersey na nábřeží, dívaj se na newyorskou skyline a ten jeden povídá: „Já jsem ještě nikdy nebyl v City.“ Hrozně se mi to zalíbilo, skvělá inspirace – přijedu do New Yorku, podívám se přes tu vodu a řeknu: „Já jsem ještě nikdy nebyl v New Jersey,“ vydám se tam a budu to všude vyprávět. V NY jsem pak několik dní přemlouval svý známý, že chci do New Jersey. Klepali si na čelo a nabízeli hromadu jinejch výletů. Vydržel jsem, jednoho kámoše zlomil a on s námi znechuceně celej den jezdil po New Jersey. Pochopil jsem, proč nám to všichni rozmlouvali. Přesto jsem ale měl tu svoji historku k vyprávění. Po návratu sedíme ve Vídni s přáteli u vína a samozřejmě se hned někdo ptá: „Jak bylo v Americe?“ Tak jsem se s tím pyšně vytasil: „Já jsem byl v New Jersey.“ „ Tam jsem chodila do školy,“ povídá moje sousedka. A bylo po historce. Kazachstán mi připadal podstatně zajímavější. Absurdistán. Hlavní město Astanu musí člověk vidět. Futuristicko-absurdní architektura v komunistický dimenzi. Úplně nový město, který nakreslili někde u rýsovacího prkna japonský architekti, který v Kazachstánu nikdy nebyli. Před pár lety to bylo největší staveniště na světě. A uprostřed stojí taková vysoká věž se skleněnou koulí nahoře a v tý obrovský kouli je kýčovitej mramorovej sokl a na něm ve zlatě odlitá ruka prezidenta Nasurbajeva. Když do toho odlitku vložíš svoji dlaň, začne hrát národní hymna a ty si můžeš něco přát. Tvá přání se splní. (Zlé jazyky tvrdí, že Nasurbajev drží pod svou dlaní přání lidu.) Moc se mi to líbilo, akorát se mi zdálo nespravedlivý, že z těch pár miliónů Kazachů (který žijou na ploše velký jako celá Evropa) má jenom pár možnost si nechat splnit přání. Do Astany to mají někteří několik tisíc kilometrů daleko a vstup do tý věže je hrozně drahej. Tak jsem, abych jim to ulehčil, koupil krabici zlatých sprejů, vystřihl obrys mý ruky z kartonu a všude po Kazachstánu, kam jsme dojeli, jsem ho nastříkával. V Alma-Atě, Pavlodaru, Astaně, ve stepi na kameny a telegrafní sloupy… A protože to všichni znaj, vždycky se skoro hned vynořil někdo, kdo když viděl tu zlatou ruku, hned na ni vložil svoji dlaň. A nejspíš si něco přál. Nevěděl jsem, jestli si mám připadat jako bůh nebo jako prezident Nasurbajev. Doufám, že se těm lidem, který jsou skvělý, přátelský a komunikativní, jejich přání aspoň splnila. Pokud to nebyly nějaký záludnosti nebo sviňárny. Dělat to tak, aby mě nikdo neviděl, bylo dost dobrodružný. Všichni chlapi tam vypadaj stejně – buďto šedivej oblek, nebo bluejeans a černá koženková bunda. Krátký černý vlasy. Takže když jsem se vynořil s dlouhým bílým vlasem na ulici, všichni zůstali stát a čuměli. To je pak s tím guerilla-uměním těžký. Když to zjistili na rakouský ambasádě, byli z toho dost vyděšený. Kazachstán už léta žádá po Rakousku vydání bývalýho kazašskýho velvyslance, zetě prezidenta Nasurbajeva, kterýho se chystaj nejspíš popravit. A tak by se údajně dost radovali z toho, kdyby kazašská policie nějakýho Rakušáka zatkla, aby ho mohli tak dlouho držet v Kazachstánu, dokud by ho Rakousko nevyměnilo za toho velvyslance. Doporučuju Kazachstán – Ameriku známe z kina. A asi si tam člověk nepronajme za 120 dolarů taxíka, kterej s ním jezdí 500 kilometrů po amerických stepích.

9. Kdy ses začal zajímat o umění, co bylo impulsem k tomu, že jsi začal produkovat svou tvorbu? Měl jsi nebo máš nějaký vzor/idol?

S tím uměním to není taky tak jednoduchý. Před lety jsem založil Institut für kulturresistente Güter – těžko se to z němčiny překládá (nejspíš jako Institut pro kulturně-rezistentní hodnoty). A tam jsme právě u toho, co je vlastně kultura, následně umění. Pro někoho je to i ten sádrovej trpaslík, kterýho máme v logu. Ale produkovat jsem začal brzo – jako malej kluk s bakelitovým foťákem Pionýr, pak Flexaret a ruskej Zenit. Tak v roce 1972 mě všechny negativy zplesnivěly, takže z tý produkce nezbyla ani jedna fotka. Idoly nemám asi žádný. Když jsme přijeli do Vídně, tak jsem se běžel podívat do Palais Lichtenstein na originály Warhola, Roy Lichtensteina a všech těch popartistů. Stál jsem tam před těma tiskama, všechno 3×4 metry nebo ještě větší a říkal jsem si: „V těch knížkách to na těch malejch obrázkách vypadalo tak skvěle.“ Nějak jsem nevěděl, co s tím. Miloval jsem v ČSSR věci Arnulfa Reinera a Hermanna Nietscheho. Rakušáci. Šel jsem 25 kilometrů pěšky do Prinzersdorfu na Nietschův Orgien mysterien theater. Bylo to skvělý, i když to dělal už asi po dvacátý, nikdy jsem to předtím nezažil, byl jsem nadšenej. Ale uplynulo 30 let a on to dělá pořád dál. Loni to dělal po 122. A ten Reiner po těch mezitím uplynulých třiceti letech taky pořád přemalovává všechno černou barvou. Nuda. Tak mi zbyl asi jenom Daniel Spoerri. Mám rád nejen jeho věci, ale i jeho. Akorát že pořád někde něco vaří. Myslím, že žrádlo, vaření a sport jsou nejpřeceňovanější věci naší doby. Mám v televizi 40 programů a tak na pětadvaceti pořád buďto někdo vaří, nebo dokazuje, že je nejrychlejší nebo nejsilnější.

10. Co se ve tvém životě změnilo v okamžiku, kdy jsi emigroval do Rakouska? Co ti emigrace dala a naopak vzala?

Najednou jsem nikomu nerozuměl ani slovo. Ale chtěli jsme na Novej Zéland, tak jsem si myslel, že je to na chvilku. Samozřejmě to bylo všechno jinak. Co mi emigrace dala nebo vzala nevím, protože nevím, co by bylo, kdybych neemigroval. Myslím ale, že jsem udělal dobře. Měl jsem jednu výhodu – od emigrace jsem nic neočekával. Když nic neočekáváš, nemůžeš zažívat žádný zklamání. Chtěl jsem jen prostor pro to, co chci dělat a pro mý děti. A ten jsem v emigraci našel.

Fotografické ukázky z archivu Abbé Libanského, http://kulturresistent.org