Slavonice, jméno předurčující oslavu pěkna, vzácna, něčeho mimořádného. Prospekty zvou do renesanční jihočeské perly. Prohlížíte sgrafitové fasády, obdivujete atiky domů, žasnete nad tou nádherou. Pak vám sjede zrak dolů, do výše očí a je po slávě. Asijské krámky ční z domů na chodník.

Článek od Vratislava Konečného o současných Slavonicích na Novinkách.cz si můžete celý přečíst na webu, nicméně vzhledem k nestabilitě internetového prostředí si jej dovoluji přepsat i na slavonice.cz

Vratislav Konečný - Jsem publicista, poslední dobou se věnuji převážně cestování a focení. Mám rád vojenskou historii

Slavonice ohromují renesančními domy, ale i tloušťkoměrem a krámky na chodnících

Slavonice, jméno předurčující oslavu pěkna, vzácna, něčeho mimořádného. Prospekty zvou do renesanční jihočeské perly. Prohlížíte sgrafitové fasády, obdivujete atiky domů, žasnete nad tou nádherou. Pak vám sjede zrak dolů, do výše očí a je po slávě. Asijské krámky ční z domů na chodník.

Chápu majitele domů, kteří musejí vydělat na provoz, ale nemáme zrovna moc podobných, historicky cenných měst. Většina byla narušena novodobou zástavbou. Bohužel, i když jsou celky prohlášeny za památkovou zónu, vypadá to téměř všude stejně. Památkáři hlídají kdejakou špatně padnoucí kliku, obezdění oken, nevhodnou střešní krytinu, ale trhovce hyzdící města tolerují.

Koukej, Zachariáši, my na to máme!
Město, založené Vítkovci jako trhová osada ve 12. století, mělo strategický význam. Přemysl Otakar II. je přikázal, podobně jako Telč, opevnit. Největší slávu Slavonice zažily za renesance, měšťané se předháněli v okázalosti svých příbytků, ti nejmajetnější je zdobili sgrafity. Některé domy mají neobyčejně krásné vnitřní klenutí, sklípkové i diamantové, tím místní dráždili Zachariáše z Hradce, zrovna jako bohatými průčelními sgrafity. Jako by říkali majiteli panství: „Koukej, na co máme!"

A Zachariáš se skřípěním zubů koukal, víc dělat nemohl. Po druhé světové válce se památkáři nestačili divit, co se skrývá pod omítkami oprýskaných domů, jichž si dlouhá léta nikdo nehleděl. Některé z budov jsou středověkými „plakátovacími plochami", trochu nabubřelou okázalostí místních mocných.

Hospodářský růst zastavila třicetiletá válka, město platilo obrovské výpalné, přesto je drancovali jak císařští, tak Švédové. Morová epidemie roku 1680 decimovala obyvatelstvo ve velkém.

Z výšky jako krásná miniatura
Obhlížím malé městečko z 57metrové věže kostela Nanebevzetí Panny Marie. Je miniaturní, frontou domů rozdělené na dvě náměstí a zástavbu kolem. Shora utěšený pohled.

Slavonice mají i další zajímavost - lochy - soustavy sklepů pro uložení zboží a různých potřeb. V domě, kde sídlí infocentrum, začíná prohlídka podzemí, přístupné je pro maximálně velikost X. Návštěvník postavy XL už se může ve sklepě vzpříčit a mít problémy. Na to tu mají tloušťkoměr, pokud projdete, máte vyhráno. Dole je mokro a tma, takže vyfasujete pláštěnky, holínky a baterku. Kdož se bojíš v ponorce, do sklepení nelez. Kluaustrofobie tu na vás čeká, jen se pojďte zabát.

Smůla za smůlou
Slavonice měly smůlu, přeložení vídeňské poštovní cesty z roku 1760 odklonil zájem o město k Jihlavě a Znojmu. Po vzniku Československa se místní Němci domáhali ochrany, do Slavonic vstoupilo čs. vojsko a horké hlavy přivedlo k pořádku.

Krize ve 30. letech řádila i zde, položila většinu výroby. Za Protektorátu připadlo v rámci Sudet Velkoněmecké říši. V roce 1953 se stalo součástí neproniknutelného příhraničního pásma. Ale Slavonice znovu ožily, vypadají vznosně. Až na tu malou Asii. Bohužel je podobných „slavonic" u nás víc, než je zdrávo.

---

arrow_back arrow_upwards